Řidiči autobusů vstávají opravdu brzy. Představte si, že byste každý den vstávali ve tři, v půl čtvrté nebo dokonce ve dvě ráno, abyste byli v práci včas. Není to vůbec jednoduché, ale pro naše řidiče je to běžná součást jejich práce. A co se stane, když některý z nich zaspí? Může to způsobit zpoždění pro spoustu lidí, kteří se spolehli na to, že autobus přijede včas.
Systém řidičů na záloze v sídle firmy, který používají některé dopravní společnosti, u nás nemá smysl. Vzhledem k tomu, že máme provoz rozložený do více relativně vzdálených míst, náhradní vůz by v řadě případů dorazil s opravdu značným zpožděním.
Proto jsme hledali způsob, jak se ujistit, že naši řidiči každý den skutečně vstanou a vyjedou podle plánu. Myšlenka zrála celých sedm let a nyní jsme konečně našli toho pravého – pana Karla Hanuše, který od poloviny března každý pracovní den od 3:30 do 7:30 ráno přijímá hlášení od řidičů o nástupu na směnu. Pokud se někdo neozve včas nebo nastanou neplánované změny ve směnách – například výpadky kvůli nemoci nebo jiným neočekávaným situacím, okamžitě zasahuje a řeší situaci s dispečerkou.
Pan Hanuš není v oboru nováčkem – celý život se pohyboval v dopravě. Už jako mladý jezdil se zájezdovým autobusem se svým otcem, později se přesunul do městské dopravy u budějckého dopravního podniku a nakonec i k nákladní dopravě, kde si zvykl vstávat opravdu brzy. „Když jsem jezdil s kamionem, jezdil jsem i přes noc nebo vstával už ve 2:00 nebo ve 3:00. Teď jsem trochu váhal, jak to zvládnu po dlouhé pauze, ale zatím to jde dobře,“ říká pan Karel s úsměvem. Vstávat ve 3:30 pro něj není problém, a přitom sám sebe označuje za člověka, který rád pomůže a má rád, když věci fungují tak, jak mají.
V autobusové dopravě se pan Hanuš vždycky cítil jako doma. Měl k ní vztah už od dětství a nikdy nepochyboval o tom, že bude jezdit s kamionem, což nakonec se mu nakonec i podařilo. „Bylo to takové moje přání od malička. Autobusy, náklaďáky – to všechno mi bylo vždycky blízké,“ vzpomíná. A i když dnes už nemůže řídit kvůli vážné dopravní nehodě, po níž mu zůstaly trvalé následky, stále se v dopravě cítí jako ryba ve vodě.
Když už není za volantem, najde si čas na jiné věci, které ho baví. Navštěvuje chráněnou dílnu v Chelčicích, kde se věnuje keramice a také zahradě. „Pěstujeme bylinky na čaje, to mě opravdu baví. Seču zahradu, dělám, co je potřeba,“ popisuje pan Karel s nadšením. A jak říká, život se mu otočil o 180 stupňů, když musel změnit profesi, ale našel si nové zájmy, které ho naplňují stejně, jako kdysi řidičská práce. „Také chodím ke kamarádům, kteří mají autodílnu v Budějcích. Uklízím tam, třídím odpad, připravuji kola na přezutí a další různé věci. Když jsem vyučený automechanik, pořád mě to k tomu táhne,“ říká Karel, který má k autům stále velmi blízko.
Navzdory změnám v životě je pan Hanuš stále součástí světa dopravy, i když nyní se místo řízeni stará o to, že vše probíhá včas a bez problémů. A proto si vysloužil přezdívku „pan Budíček“. S pečlivostí a zodpovědností, kterou do své práce vkládá, se stal nepostradatelným článkem, který pomáhá, aby vše fungovalo tak, jak má.