Jakube, co vás přivedlo k práci s technologiemi pro StiBus? Je to spíš vášeň pro techniku, nebo jste jen hledal nové výzvy?
Se StiBusem spolupracuji téměř od jeho začátků. Začalo to spoluprací přes autobusy jako „konkurence“, postupně jsem začal řídit autobusy i pro StiBus. A nakonec z toho vyplynula spolupráce v IT a všem, co se kolem autobusů točí. Tahle kombinace techniky a dopravy mě baví, protože můžu uplatnit své zkušenosti z obou světů.
Na starosti máte i Wi-Fi v autobusech. Co je na instalaci Wi-Fi do autobusů jiného než u klasické domácí nebo firemní sítě?
Wi-Fi v autobusech byl jeden z mých prvních projektů, a už tehdy to byla slušná výzva. Problém byl jednoduchý: málo dostupných specializovaných zařízení a jejich vysoká cena. Jeden z našich autobusů měl drahé zařízení, přímo dělané pro autobusy, ale ostatní musely zvládat provoz s levnými přenosnými modemy od operátora. Ty ale v autobusech rychle odcházely. Rozhodli jsme se proto pro zařízení od lotyšského Mikrotiku. Tahle volba nám dala absolutní volnost v konfiguraci a zároveň vyřešila problém s napájením, protože Mikrotik umí pracovat s širokým rozsahem napětí. Za posledních pět let máme v provozu přes deset různých modelů Wi-Fi a žádný z nich nás zatím nezklamal. Jasně, kvalita signálu závisí na pokrytí od operátora, ale samotné zařízení funguje skvěle a bez problémů.
Jak funguje měření teploty v autobusech? Proč je důležité a jak ho využíváte?
Měření teploty v autobusech je novinka, kterou plánujeme brzy rozšířit do několika našich vozidel. Požadavek se objevil minulou zimu, když si cestující na neveřejných linkách stěžovali na chlad v autobusech, ačkoliv topení fungovalo správně. Abychom předešli dalším nedorozuměním, rozhodli jsme se zavést systém, který bude poskytovat jasný důkaz o vnitřní teplotě autobusu. Používáme malé zařízení, které je velikosti tužkové baterie a je založené na mikroprocesoru ESP8266. Toto zařízení je namontováno v interiéru autobusu a pravidelně odesílá data o teplotě přes Wi-Fi do centrálního systému. Výsledky jsou pak zobrazeny v přehledném grafu s historií. Tento systém umožňuje jednoduše doložit, že teplotní podmínky v autobusu splňují všechny požadavky na komfort cestujících.
Vyvinul jste pro StiBus odbavovací systém – co vás inspirovalo a jaký je jeho příběh od prvního nápadu až po reálný provoz?
V autobusech jsme donedávna používali odbavovací terminály USC 24C od výrobce Mikroelektronika. Ty uměly nejen vydávat jízdenky, ale i číst a evidovat RFID karty cestujících. Data z těchto terminálů se na konci měsíce zpracovala a poskytla objednavateli pro účely prokazování daňového benefitu ve mzdě zaměstnanců. Problém však byl, že tyto terminály začaly selhávat, poskytovaly zmatená data a bylo nutné hledat řešení. Měli jsme tři možnosti: sehnat použité, ale zastaralé strojky, investovat přes sto tisíc korun za jeden nový strojek nové generace od Mikroelektroniky - což by znamenalo být závislí na jednom dodavateli a jeho uzavřeném systému - nebo vytvořit něco vlastního. Rozhodli jsme se pro třetí variantu. Sestavili jsme požadavky na nový systém, začali s prototypem a postupně ho zdokonalovali. Původní myšlenka byla propojit náš terminál se zaměstnaneckými čipy objednavatele, což by eliminovalo ztráty nebo zapomínání karet. Narazili jsme ale na problém s atypickým čipem objednavatele. To nás naučilo, že univerzální řešení neexistuje, a tak jsme se zaměřili na tři běžné technologie: 13,56 MHz Mifare, NFC a 125kHz. Tento systém nyní funguje spolehlivě a umožňuje nám flexibilitu, kterou by uzavřený systém nikdy nenabídl.
Jaké „vychytávky” váš odbavovací systém nabízí? Co všechno umí, jak by mohl usnadnit život cestujícím?
Prozatím je náš odbavovací systém v provozu na jednom vozidle, které obsluhuje neveřejnou linku. Na první pohled si cestující možná všimnou jen zvuku pípnutí při načtení karty, ale právě tato akustická signalizace byla jednou z klíčových lekcí z prvního prototypu. Po týdnu provozu se ukázalo, že bez ní není možné spolehlivě ověřit načtení karty v rychlosti nástupu. Druhý prototyp, který nyní testujeme, funguje velmi spolehlivě. Zařízení odesílá data online na server, což znamená, že v případě ztráty nebo poškození nepřijdeme o žádné informace. Výhledově plánujeme vývoj multifunkčního zařízení, které by zvládlo čtení karet, prodej jízdenek, digitální stazku a ovládání vozových panelů. Naše autobusy jsou vybaveny BUSE panely a současné odbavovací zařízení spolupracuje s palubními počítači jako USV 24C a BS100. V budoucnu plánujeme modernizaci těchto systémů, což zahrnuje výměnu řídicích desek v panelech za novější, schopné komunikovat přes standardní sériové rozhraní. To nám umožní snížit náklady na údržbu a zlepšit spolehlivost provozu. Neustále hledáme nové způsoby, jak systém vylepšit, a každý nový krok nám přináší nové možnosti.
Pracujete taky s 3D tiskem. Co všechno jste pro StiBus už vytiskl a jak vám 3D tisk ulehčuje práci?
Ano, spíš bych to nazval hraním. Když je něco potřeba, umím to virtuálně vymodelovat a pak vhodnou technologií vytisknout. Například jsem navrhl a vytiskl lamely do výdechů klimatizace pro Irisbus Evadys. Tyto panely jsou oproti jiným Irisbusům designově zajímavé, ale jejich odolnost po letech klesá, což je problém u všech Evadysů. Originální výdech stojí 5000 Kč, takže bylo jasné, že se hledalo levnější řešení. A ano, dalo se to vyrobit za rozumné peníze.
Kde vidíte budoucnost 3D tisku v dopravě? Na jaké součástky byste si třeba časem troufl?
3D tiskárny přinášejí revoluci zejména díky své schopnosti levného a rychlého prototypování. To, co dříve vyžadovalo drahé externí dodavatele a dlouhé čekací doby, je nyní možné zvládnout přímo ve firmách během několika hodin a za zlomek ceny. Například Škoda Auto využívá 3D tisk k rychlému testování návrhů a úprav dílů, což jim umožňuje rychle ověřit, jak dobře budou nové komponenty fungovat v praxi. Přesnost a flexibilita těchto tiskáren je klíčová – pokud díl nesedí, stačí jen drobná úprava modelu a během krátké doby je k dispozici nová, lepší verze. Limitace však stále existují, zejména co se týče velikosti tiskových ploch a materiálů dostupných pro běžné 3D tiskárny. Zatímco tyto tiskárny zvládnou mnoho, některé součástky, zejména ty kritické pro bezpečnost vozidla, by vyžadovaly robustnější průmyslové technologie. Přesto se výhledově uvažuje o vývoji sofistikovanějších zařízení, které by mohly sloužit nejen jako čtečky karet či prodejní terminály, ale i jako ovladače pro vozové panely, což by zvýšilo jejich multifunkčnost a přizpůsobivost specifickým potřebám.
Jaké to je pracovat pro StiBus externě? Máte pocit, že je to lepší než „být uvnitř” týmu?
Externí spolupráce se StiBus mi vyhovuje díky flexibilitě a otevřené komunikaci, která se za ta léta vyvinula. Nejsem typický typ zaměstnance – v korporátu bych se asi necítil dobře, i když StiBus je spíš rodinná firma než klasický korporát. V oboru IT si neumím představit být "uvnitř" jednoho týmu. Je to dynamický obor, kde se řešení problémů a znalosti neustále mění. Týmy často opakují stejné procesy a někteří ajťáci se spokojí s tím, že věci ve firmě jen tak nějak fungují. Jsem rád, že jako externista nemůžu jen sedět a předstírat práci. Nemůžu si dovolit navrhnout řešení, která se "sypou", protože bych přišel o klienty. Moje práce je o tom, že spolupracujeme, protože to oběma stranám dává smysl, ne kvůli smluvní povinnosti. Přiznávám, že nejsem dokonalý a neznám všechno, ale dokážu přinést efektivní řešení téměř každého IT problému, pokud mám volnou ruku.
Co vás nejvíc baví na technologických inovacích v dopravě? Vidíte v nich nějakou revoluci, která nás ještě čeká?
Technologické inovace v dopravě přinášejí zajímavé otázky. Myslím, že jednou budou autobusy chytřejší než lidé, a autonomní řízení už dnes existuje. Komunikace mezi vozidly a infrastrukturou má sice velký potenciál, ale vyžaduje značné investice do infrastruktury, což si v našich podmínkách těžko představit. Zatím se mi zdá realističtější přístup, který volí někteří výrobci u osobních aut – jejich systémy již dnes čtou a vyhodnocují dopravní značky a překážky. A co se týče autobusů, třeba Neoplan už více než 18 let nabízí distanční tempomat, který dokáže zabránit nehodě tím, že automaticky brzdí. Stejně dlouho fungují systémy hlídající pruhy, které varují řidiče při mikrospánku. Stále sleduji novinky v oblasti informačních technologií a uvažuji, jak je začlenit do StiBusu. Nejdříve si ale každou technologii osahám sám, abych pochopil její výhody a nevýhody, než ji nabídnu jako řešení našim zákazníkům.
Jste na nějaký moment nebo projekt ve StiBusu pyšný?
Jsem tak nějak pyšný na všechno. Po těch letech spolupráce je většina věcí, které jsem vytvořil, prověřená a fungující. To samozřejmě neznamená, že všechno je hned dokonalé – spousta věcí se časem upravuje a zlepšuje. Třeba Wi-Fi v autobusech. Začínali jsme s mobilními modemy do zapalovače, pak jsme přešli na pevnou instalaci do konkrétních vozidel. Teď směřujeme k zařízení „vše v jednom“, které bude sloužit jak pro odbavení cestujících, tak jako Wi-Fi hotspot. Tyto průběžné změny jsou přirozenou součástí vývoje a důkazem, že StiBus nezastavuje a stále hledá zlepšení. Zajímavé je, jak se během let měnilo samotné využití Wi-Fi v autobusech. Zatímco dřív to byla spíš výhoda pro cestující, dnes je to nezbytný nástroj, hlavně pro děti s omezenými datovými tarify. Wi-Fi teď využíváme i pro naše interní potřeby, jak jsem už zmínil.
A když zrovna netisknete díly nebo neladíte Wi-Fi… Jak trávíte volný čas? Máte nějaké překvapivé koníčky?
Volného času není mnoho, ale trávím ho rád s rodinou, většinou na cestách. Nedávno jsem si od StiBusu odkoupil vzácný minibus Sprinter s českou nástavbou od KHMC, který už nesplňoval provozní nároky, a chystám se ho přestavět na obytné vozidlo. To znamená nejen mechanickou práci, ale také složitý proces přetypování vozidla z kategorie M3 (autobus) na M1 (osobní auto), což vyžaduje velkou dávku trpělivosti a papírování. Plánujeme s ním procestovat Evropu, zejména tu dražší část, kam se nevyplatí letět.